Search for a command to run...
Vymezení problému. Nominace reálií jazykové skutečnosti probíhá prostřednictvím užívání nominativních jednotek, obvykle vytvořených podle určitých modelů v řeči nebo v jazyce. Nominativní procesy jsou proto bezprostředně spjaty s procesy slovotvorby. Současné diskurzy kteréhokoli jazyka poskytují badatelům bohatý materiál k popisu a zobecnění. V této práci je podán stručný rozbor aktuálních procesů univerbizace a abreviace v češtině a výsledků těchto procesů jako fenoménů řečové nominace. Skutečně, poměrně často se poukazuje na to, že mezi primárním slovním spojením či slovem označujícím určitý objekt reálné skutečnosti a jeho syntetickým kondenzátem existují derivační vztahy, které jsou podmíněny vnější motivovaností. Vnější motivovanost je obvykle chápána jako vztah mezi dvěma nominativními jednotkami – syntetickými či analytickými –, přičemž význam jedné z nich (derivované) je utvářen významem druhé (tvořící) a je od něj odlišný (sémanticky složitější). Pokud jsou však významy derivované a tvořící jednotky identické, lze tvrdit, že mezi těmito jednotkami neexistují vztahy vnější slovotvorné motivovanosti; naopak je třeba hovořit o vnitřní motivovanosti řečových realizací (analytického a syntetického, syntetického a syntetického kondenzátu) jednotlivého nomenu. Cílem studie je určení nominativního statusu kompresivních pojmenování a strukturní a onomaziologické modelování těchto jednotek v češtině, které jsou implementovány jako zkrácené verbální ekvivalenty slovních spojení a jednotlivých slov, a jsou jim tedy funkčně i sémanticky totožné. Metodika a metody výzkumu. Základními metodami výzkumu jsou metoda deskriptivní a strukturální, které přispívají k demonstraci charakteristických aspektů tvoření univerbizátů a abreviace jako procesů odpovídajících podstatě jazykové komprese. K určení forem transformace nominativních jednotek byla využita metoda distribuční analýzy. Závěr a perspektivy. Po analýze českých kompresivních pojmenování a procesů, které podmiňují jejich vznik, docházíme k závěru, že za abreviaturu je účelné považovat jednotku sémanticky totožnou s určitým slovním spojením nebo slovem, která se stylisticky může lišit od ekvivalentního slovního spojení či slova rysy dokumentárnosti a oficiality a která se objevuje spolu s odpovídajícím slovním spojením či slovem jako dubleta společného nomenu. Kompresivní pojmenování zkoumaná v bohemistice jsou řečovými a / nebo textovými formami nomenů určitého typu. Proto vystupují jako jejich řečové a / nebo textové realizace. To podmiňuje nekorektnost při přiřazování těchto jednotek výhradně k výsledkům derivačního procesu a samotný proces jejich vzniku k derivačním procesům. Ve světle současné teorie nominace je univerbizace chápána jako specifický způsob vnitřní – řečové – slovotvorby v českém jazyce. Charakterizuje se vnitřní motivovaností a je určován totožností sémantiky výchozí nominativní jednotky a jejích řečových / textových realizací, které se od sebe formálně liší. Praktický význam studie spočívá v tom, že její materiál může být využit jako teoretický základ pro výukové disciplíny související s problematikou onomaziologie, sémantiky, lexikologie a synchronní i diachronní slovotvorby. Za perspektivní lze považovat vypracované modely transformace slovních spojení na univerbizáty a / nebo abreviatury, které mohou být využity v systémech strojového překladu, při zdokonalování elektronických vyhledávacích systémů, při obohacování textových korpusů současného období apod.